Na otázky moderátora Michala Šedivého odpovídali odborníci z různých institucí, zabývající se tímto tématem, a to paní PhDr. Kateřina Bečková, místopředsedkyně Klubu za Starou Prahu, PhDr. Jaroslav Podliska, ředitel pražského Územního odborného pracoviště v Národním památkovém ústavu, RNDr. Ivo Macek, ředitel Muzea města Prahy a architekt doc. Petr Hlaváček, náměstek primátora hlavního města Prahy a jeden z mužů, díky kterému funguje Institut plánování a rozvoje Hl. města Prahy. Jaké postřehy a myšlenky během večera zazněly, si můžete přečíst ve zkrácené diskuzi v našem článku.
Pro přehlednost uveďme ještě na začátku, jak je to přesně se systémem péče a legislativním rámcem v naší zemi. V současnosti je stále platný zákon 20/1987 Sb. o státní památkové z roku 1987, který je však podle odborníků již trochu zastaralý. Hlavním garantem památkové péče je Ministerstvo kultury, výkonnými a správními orgány jsou krajské úřady nebo úřady obcí s rozšířenou působností. Odbornou institucí je pak Národní památkový ústav – ten má roli jak výzkumnou, tak se zabývá péči o památky, např. o hrady a zámky. Dohromady máme v republice přes 80 tisíc památek. A co vlastně činí nějaký objekt památkou? Legislativně je to přidání na seznam kulturních památek na základě rozeznaných hodnot, které jdou specifikovat, a to hodnoty kulturně-historické, které jsou jedinečné, příkladné, inspirativní.
Umíme v Praze památkové dědictví dobře prezentovat? Uvědomujeme si i my dostatečně hodnotu, v čem je kulturní dědictví významné?
Ivo Macek: „Já si myslím, že na to neexistuje jednoduchá odpověď, pokud nevíme cílovou skupinu. Existuje spousta lidí, kteří se o to zajímají a jsou schopni si vyhledat, co potřebují a pro ty je tu spousta různých seminářů, kurzů, debat jako je třeba tato. Myslím si, že neumíme oslovovat širší veřejnost, co se týče památek a ty neumíme prodávat pro ty, kteří chodí po ulici a dívají se jen na fasády.
Co udělat proto, aby Praha nebyla jen "průtokáčem" kde lidé jen proběhnou ta nejznámější místa, ale seznamovali se i s historií třeba právě v Muzeu města Prahy?
Ivo Macek: „Já myslím, že tomu úplně nezabráníme. Celkově městská muzea nejen u nás, ale i ve světě, hrají jakousi druhou ligu v institucích, které nabízí kulturní obsah a najdou si je jen hloubavější návštěvníci. O turistech víme z průzkumů dost informací, průměrná doba pobytu je 3 dny, za které se nedá stihnout vše. Turista je úplně jiná cílová skupina než pražané. Pokud bychom chtěli dělat muzeum pro turisty, museli bychom to dělat úplně jinak. Turisté vyžadují aktuální témata, výstavy reagující na témata rezonují ve společnosti. Pražané naopak preferují historii. Všichni se však shodují na moderním pojetí, audiovizuální atraktivnosti.“
Od řady lidí bydlících v centru Prahy vím, že mají velký problém s přílišným turismem. Máte také tento dojem?
Kateřina Bečková: „Proto, že centrum města je tak podřízeno turismu, mizí obyvatelé a centrum se vylidňuje, tedy například Staré Město a Malá Strana nemá svoje lidi, což říkám z hlediska pohledu Klubu Za Starou Prahu, protože jsme spolek a dobře víme, že aktivní občan hodně zmůže. Potom se na Praze 1 dějí věci, které bychom si nepřáli, jako např. různé dostavby, nástavby, které ničí autenticitu historických objektů, a ty tu nemají svoje ochránce jako jiné části města, kde jsou aktivní spolky, které chodí např. na zastupitelstva atd. „
Co je ideální model, který nám může pomoct zachránit to, co je hodnotné, proti krátkodobým zájmům, jako jsou např. dopravní stavby 20. století?
Petr Hlaváček: „Pro mě je důležité dívat se na vše v kontextu a v celku. Já si myslím, že je potřeba vnímat město v celku, a ne bránit obrubník na náměstí. Město se chová jako celek. Chování lidí ve městě se mění, probíhá změna ve společnosti, po městě se chtějí pohybovat maminky, je potřeba tam dát více stromů…“
Jak žít v prostoru, který bychom chránili bez zřetele na současné potřeby? Jak se postavit k revitalizacím, konverzím, abychom nebránili pietně původní tvar, i když v současnosti pro něj není uživatel? Jako konkrétní příklad můžu uvést Velký strahovský stadion, který je v současnosti i finančně náročné dědictví.
Jaroslav Podliska „Jedna z rolí naší odborné instituce je nejen definovat hodnoty, ale jsme účastníci debat o proměnách projektů. Častokrát bohužel narážíme na neúměrné požadavky vlastníka objektu, který je v rozporu s výrazem. Ti přichází s představou, většinou se jedná o lukrativní pozemky v centru města, aby jim to naplnilo jejich ekonomické představy. My se snažíme poukazovat, jak by měl ten objekt stále působit. Uvědomujeme si, že by měl mít nové technické zázemí, bezbariérovost, to vše jsou detaily, které projednáváme. To, co potkáváme je ale často to, že za určitou představou proměny/modernizace se schovává třeba větší počet metrů, než je ten objekt schopen pojmout. A tam nám nezbývá než v určitý moment ukončit debatu a vyjádřit se v odborném vyjádření, že nesouhlasíme s těmito potřebami. Snažíme se ukazovat, že objekt má svůj výraz, hodnotu, umístění a může mít novou náplň, ale přiměřenou danému místu.
Muzeum města Prahy, které se mimo jiné stará i o některé nemovité památky, získalo nedávno nové vedení, co můžeme očekávat za změny?
Ivo Macek „Rád řeknu, kam chceme jít a co bych chtěl s institucí dokázat. Za mě slovo, které by mělo vše vystihnout, je život. Život, který by měl v městě být, který by měl být v objektech a prostorách. Uvedu příklad - Müllerova vilu ve Střešovicích, kulturní památku, kterou provozujeme jako hausmuseum. Teď je otázkou, je to to, co bychom měli udělat s tou budovou, tedy ukazovat jí lidem jen ve vyhraněné časy, nic tam nedělat, na nic nešahat? Já jsem jiného ražení, když Loos stavěl tuto vilu, nechtěl, aby to bylo muzeum. Dělal to na míru rodině. V tuto chvíli se znovu otevřelo téma s městskou částí Praha 10 ohledně Čapkovy vily. Teď jsou dva přístupy, tedy buď to můžeme zrekonstruovat jako hausmuseum, což mi připomíná muzeum Járy Cimrmana. Já ty prostory vidím tak, aby se do nich úpravou dostal život a dostali novou náplň.
Je možné ochranu památek nějakým způsobem standardizovat, nebo je spíše součástí nějakého cítění? Co je pro památkáře zásadní kompetencí, aby byli schopní správně rozhodovat?
Jaroslav Podliska „Základní kompetencí našich pracovníků je samozřejmě odbornost, ke které člověk musí i vzhledem ke svému vzdělání dospět na základě zkušeností. Tady můžu říct, že památková péče nemá určitě patent na svoje rozhodování a odbornost. Je třeba uvědomovat si, že nemůžeme zůstat uzavření pouze za dveřmi domu. Komunikace s odborníky, institucemi i spolky je pro mě osobně důležitá. Ještě bych se chtěl vrátit k tomu, jak může majitel/podnikatel přistupovat k místu/objektu v historickém centru, které koupí za účelem podnikání. Tam já vidím velký problém ve vytěžování, což má za následek zastavování, navyšování, nárůst hmoty. Což můžete vidět sami při pohledu z pražských věžích. Nemusíte být ani památkář ani odborník, abyste si uvědomil, že vám tam něco vadí, že je tam určitá bariéra, která najednou mění charakter místa, které znáte. Model památkové péče je dvoustupňový, tzn. odborná instituce nesouhlasí a argumentuje, ale výkonný orgán může vážit jiným způsobem a rozhodnout jinak.
Budoucí památkový kapitál by neměl být jen v těch stávajících historických památkách, ale i v těch současných budovách. Tady já cítím mezeru v nedostatku moderní zajímavé architektury, která by se mohla v nějakém časovém horizontu stát památkami. Proč je většina památek především z období před 19. stoletím, některé z 20. století a v posledních dekádách je zajímavých objektů málo? Souvisí to s památkovou péči nebo to má úplně jiné kořeny?
Ivo Macek: „Já vyslovím nějaký názor, jak to vnímám já. Republika a samozřejmě i Praha je v rukou developerů, kteří kultivují nějakým způsobem prostor, pokud nenarazí na státní správu. Já nevím, kdy naposledy stavěl něco stát, respektive město Praha. Proto strašně fandím projektu Vltavské filharmonie, protože už to přivedlo světovou pozornost. Pokud by se to nepovedlo, bude to trapas, který může odradit zahraniční architekty, aby se tu zkoušeli něco dělat.
Kateřina Bečková: „Já chci připomenout, že Klub za Starou Prahu má soutěž o novou stavbu v historickém prostředí, letos již 19. ročník, a každý rok máme mezi finalisty jednu-dvě stavby z Prahy, čili to není zase tak absolutní, že tu nevzniká žádná kvalitní architektura. Pro připomenutí jsme v minulosti udělili cenu třeba Národní technické knihovně, to je bezesporu kvalitní architektura, to samé Fakulta architektury a další.
Petr Hlaváček: „Já si myslím, že památková péče primárně nebrání současné architektuře. Chybí tam ale ta vrstva vzájemné určité kultivace. Je tu určitá kulturní stopa, kterou jsme neměli. V 70. letech například v Itálii architekt Carlo Scarpa vstupoval do cenných památkových objektů a italská společnost se to naučila nějak akceptovat. Parametry UNESCA nenařizují, že se všechno musí dělat tak, jak se dělalo dříve. Naopak co je současné má být patrné, že jsou současné. My v Čechách máme strašnou mezeru v 50. letech, kterou doplňovali ojedinělá díla Šrámka nebo Machoninových, ale nikdy se tu neudělalo celostní hnutí jako v cizině. Co bych se ještě za sebe rád vymezil - kvalitní architektura neznamená, že je extravagantní, to je velké nedorozumění. Město má být z obyčejných domů a ty veřejné budovy mají být šperky, tak jak tomu bylo v 19 století.
Sdílet / hodnotit tento článek